Listopad 2011

Kus Osmého světadílu

17. listopadu 2011 v 14:42 Verše

Někdo má domov v paneláku,
co stojí v hloubi sídliště,
jiný sní sen svůj o činžáku,
v němž by rád našel kotviště.

Žít v pohodlí a bez starostí -
to chtěl by jistě mnohý z nás,
však kořeny zde nezapustí
ten, komu říká vnitřní hlas,

že jeho místo k životu
není na šestém poschodí,
tak hledá svoji planetu
a pohodlí své zahodí.

A když pak najde místo, které
mu předá svoji pozvánku,
připadá si jak "voko bere",
jak klíč, co zapad´do zámku.

V té cestě nic mu nebrání
a problémy si nepřipouští,
vždyť s povahou svou beraní
jde proti zdi a klestit houští.

Zkrátka si plnit velký sen
o vlastním místu na zemi,
vzpomínky nechá uvnitř stěn,
a tvoří nové zázemí.

Ví, že ho čeká spousta dřiny,
už mozoly má na ruce,
na duši občas černé splíny
s tím, co ho vzalo za srdce.

Však nevzdá tuhle kalvárii,
co popsat nelze jen pár vět,
dál tvoří svoji "galerii",
jíž dokončí snad za pár let.

Občas ho trochu zlobí nervy,
v partnerce hledá oporu,
aby moh´získat spoustu vervy
v tom uměleckém oboru,

kde poznal štěstí, lásku, radost,
obdiv i mnoho úspěchu,
teď ale u něj vládne starost
a všechno dělá ve spěchu.

Ten starý domek se zahradou,
se časem celý promění,
vždyť sny se jen tak nevykradou
a dřinu leccos odmění.

Ráno ho slunce bude budit
s koncertem, co má jméno "kosí",
a ranní rosa trochu studit,
až bude v trávě běhat bosý.

V poledne kouř a vůně z grilu,
chlazený nápoj s plody léta,
vždyť po té práci, po tom drilu
bude i tohle velká meta!

Ten krásný pohled do zeleně
tújí i mladé borovice,
těžko by hledal na té stěně,
v tom domě, kde měl klidu více.

To vlastní místo na zemi
je kus Osmého světadílu,
kde jistě najde - zdá se mi,
svůj elixír - svou novou sílu.

Tanečnice

1. listopadu 2011 v 21:39 Verše

Do básně dnes dám zamyšlení
nad smyslem zvláštní profese,
co zaslouží si představení
jak nota skrytá v klávese.

Tou profesí je tanečnice
a také členka company,
ač uměním je zvána sice,
nebývá spjata se jmény.

Je víceméně anonymní
a mnohý ji má za "křoví"
však význam její nezpochybní
má úvaha, co napoví,

že nelze žít tou profesí
bez lásky k ní a nadšení
a s tím, že tě snad vyděsí
ta dřina, co z ní pramení.

Divák chce vidět pružná těla,
někdy i prvky sportovní,
nezajímá ho, jak se dělá
trénink, kde strávíš řadu dní.

Že roky dřeš pro jeden cíl -
mít na jevišti velkou roli
a dáváš tomu spousty sil,
i když tvé tělo věčně bolí.

A účastníš se konkurzů,
kde doufáš, že tě vyberou,
jsi jako zboží pro burzu,
kde peníze jen vyperou.

Vždyť ty máš praxi, zkušenosti,
tak měli by tě dávno znát,
jsi pro ně zdrojem návratnosti
a přesto musíš v řadě stát.

A když ti potom řeknou "ano",
tak cítíš strašnou úlevu,
máš chuť jít třeba na cinzano
a radost hlásíš v úsměvu.

Zas budeš v nové company
a léto strávíš v divadle,
volné dny máš tak sečteny
a kila mizí v zrcadle.

A na podzim, když na jevišti
zažiješ kouzlo premiér,
jsi jako vítěz na bojišti,
ač ruce spráskne pedikér.

Vždyť mozoly a bolest v kříži
se staly tvojí součástí,
ty ale dumáš o prestiži
a pomáháš si náplastí.

Tak míjí týdny, celé roky,
jsi loutka něčí představy
a rukou máváš nad otoky,
když zkoušíš nové sestavy.

Ačkoliv párkrát odskočíš si
ze světa snů a líčidel,
nenajdeš sílu pro demisi,
nevzdáš se kouzla divadel.

Jsi jako ryba uvnitř sítě,
která má jméno umění,
jak do ní vpluješ, uvězníš tě,
něčím však taky odmění.

Když vlasy posté smáčí pot
a v těle bolí každý sval,
krev nechá otisk uvnitř bot,
pak někdo řekne - já to vzdal.

Ty ale znovu v proudu času
svým nohám dáváš ještě šanci,
snad pro potlesk, snad pro tu krásu,
k níž zavedla tě láska k tanci…