Srpen 2011

Vězňova zpověď

28. srpna 2011 v 17:46 Balady
Pokusila jsem se napsat villonskou baladu ve stylu samotného Villona ...

Ó Bože, prosím, odpusť mi mé viny,
nehodný vězeň se ted začal kát!
Chce ze své duše setřást všechny stíny,
ne, ještě nemůžeš mu život brát!
Až zítra ráno přijde pro mne kat,
třást budou se mé poskvrněné ruce,
to pro ně jsem byl vyhledán a jat!
Ach, Bože, slyšíš tlukot mého srdce?

V hlavě mi buší rány z kovadliny,
zvuk kopyt koní, které slyším ržát.
Jsem jako loď, co vplula na mělčiny,
když vítr k útesům ji začal hnát.
Teď ptám se posté, jak se mohlo stát,
že dýkou zasadil jsem při té ostré půtce
pár bodných ran, vždyť nechtěl jsem se prát!
Ach, Bože, slyšíš tlukot mého srdce?

Snad měl by soudce hledat příčiny,
a ptát se tam, kde oběť budou znát.
Já bránil čest té sličné dívčiny,
když džbánek vína na stůl chtěla dát.
To víno začalo v mé hlavě více hřát
a já jsem na mou věru jednal prudce,
však ústa opilcova chtěla z lůna sát!
Ach, Bože, slyšíš tlukot mého srdce?

Ač mlád jsem, mám se zítra všeho vzdát?
Vždyť nejsem zloděj, natož rebelie vůdce!
Já chci zas toužit, milovat se, smát!
Ach, Bože, slyšíš tlukot mého srdce?


Vztek

9. srpna 2011 v 22:28 Verše
Někdy máš dojem,
že tvoje nervy
natáhnul někdo na špagát!
Vztek je ten pojem
se spoustou vervy,
kdy už máš všeho akorát.

Ráno tě vzbudí
souseda bruska,
je teprv sedm a ty chceš spát.
Ten zvuk tě prudí!
Dlažba je kluzká,
venku zas lije, já chtěla prát!

Zahrada už je skoro prales,
mám týden volna,
tak co teď?
Někdo by řekl - třeba si zalez!
Budeš-li svolná,
někam si jeď!

Proč mrhat časem,
záclony zkrátím,
chystám se na to delší čas.
Pro šití šla jsem,
dílo však zhatím,
začínám znovu, zas a zas.

Vzteky s tím praštím,
setřu pot z čela,
z lednice chci si colu vzít.
Čelo hned svraštím,
láhev mi sjela,
začínám nad tím s chutí klít!

Protože s sebou
na zem vzala
misku i s krémem na moučník!
Doma mě jebou,
kams´oči dala!
Nechám to být, jdu pro ručník…

Sprchu si dám,
ať smyji svou zlost!
Rozsvítím, rána, je tu zkrat!
Tak já se ptám,
je toho už dost?
Nebo mně dá snad někdo mat?

Přichází večer,
mladí se ptají -
copak nám chystáš k večeři?
Jeden by brečel -
krev mi snad sají!
Navíc mám hnuto s páteří!

Vidím už temně,
vztek zasil sémě,
tak hlesnu jenom: Neserte mě!!!