Červen 2011

Touha hrát

25. června 2011 v 22:07 Verše
Jsou věci mezi nebem, zemí
a touha hrát zas divadlo
je síla, pro níž neoněmí
forbína, scéna, propadlo.

Herec se ve své roli mění,
někdy je šašek, jindy král.
Je tohle práce? Vlastně není!
Spíš láska, které srdce dal.

I když mu bere soukromí,
poklidný život, mnohdy čas,
on si s tou láskou rozumí
a zkouší znovu, zas a zas

co všechno zvládne ještě hrát
a leckdy přejde hranici,
za níž si myslel že ho snad
"popraví" mnozí kritici.

Herec je bohém, umělec
a jeho život jiná sféra,
někdy je múzy chráněnec,
jindy má roli hazardéra...

Strach

24. června 2011 v 23:40 Verše
Když cítíš tíhu na hrudi,
úzkost tě ze sna probudí
a žaludek se divně svírá,
to není nemoc, co tě sžírá,
za těžký dech nemůže prach,
ba ani horko - to je strach!

Strach, to jsou kroky za zády
při noční cestě z flámu.
Strach, to je prasklina fasády,
červotoč v nosném trámu.
Strach, to jsou ruce zpocené,
když voláš do špitálu.
Strach, to je dítě ztracené -
hlášení na centrálu.

Když cítíš smutek na scéně,
že dojde k tvojí výměně,
pod tebou větev náhle praská,
čelo je jedna velká vráska
a začíná se hroutit svah,
to není sen - tohle je strach!

Strach, to je fotka na stěně,
přes níž je černá páska.
Strach, to je zápas v aréně,
prohraná velká sázka.
Strach, to je obava o syna
z rozchodu s jeho láskou.
Strach, to je vina - nevina,
odpověď za otázkou…

Dnes ještě musíš znovu hrát

24. června 2011 v 23:37 Verše
Když zhasnou světla hlediště,
myslíš si zpoza jeviště,
že divák může být tvůj kat,
ty se však na něj musíš smát!
A dělat to, co role žádá,
i když tě třeba bolí záda.
Oči tě pálí, v ústech máš
tak strašně sucho, že se ptáš,
jak tohle představení skončíš,
vždyť právě dnes se s rolí loučíš!
A ty to musíš prostě dát!

Zatínáš zuby, stíráš pot,
máš pocit, že máš v srdci hrot
a cítíš tíhu v kolenou,
jsi totiž "věcí veřejnou"!
Když padáš k zemi, prosíš - vstaň!
Bolest se hlásí - to je daň!
Bílou nit trháš ze svých vlasů
a na všechno máš málo času!
Teď chtěl bys ale jenom spát!

Cítíš, že dochází ti síly,
však ujít máš víc nežli míli,
jsi znovu skvělý z jeviště,
padnutí necháš na příště.
Divadlo tleská ve stoje,
ty řešíš v hlavě prostoje
a stíny, co máš na duši,
nadšený divák netuší!
Potleskem chce ti díky vzdát!

A tak jsi dneska znovu hrál,
posté ses´ musel proměnit,
zúčtuješ má dáti a dal,
co život dal ti a co vzal
a čím tě může odměnit…

Tvář jako lež

23. června 2011 v 20:24 Verše
I tohle je text do soutěže...

Dáváš mi víc
než jenom sebe.
Ty jsi však líc
já rub, který zebe.

Chtěl bys mě mít
jak mě pánbů stvořil.
Bez líčení být
mám strach -
že svět by se zbořil.

Refrén:
Říkáš mi - pro lásku
tvář jako z obrázku
nemusíš vážně chtít -
já toužím všechno smýt!

Nemám rád přetvářku,
nesnáším porážku!
Mám rád, co je tvoje
a nechci tyhle boje!

Jen krásu přírodní
ty prostě uznáváš.
Říkáš to hodně dní,
zatím však prohráváš.

Na rty si rtěnku dám,
mascaro na řasy.
Skvělý pudr mám,
žádný strach -
změním se ti do krásy.

Refrén:
Říkáš mi - pro lásku
tvář jako z obrázku
nemusíš vážně chtít -
já toužím všechno smýt!

Nemám rád přetvářku,
nesnáším porážku!
Mám rád, co je tvoje
a nechci tyhle boje!

Mám prý tvář jako lež!
Já říkám, tak si běž!
Zamíchals´osudím,
kdo tohle rozsoudí?
Kdo tohle rozsoudí…

Proč teď, když mě míjíš

23. června 2011 v 20:22 Verše
Ta básnička je vlastně text do soutěže...

Byla jsem holka, co říkal jsi jí - ty jsi jenom moje!
Šeptals´ mi - lásko, nechávám si tě zdát.
Úžasný vůně jsi nosil ke mně do pokoje -
reklamní vzorky, co směl sis v práci brát.

Neměl jsi nic, jen v počítači důležitá data,
měl jsi svůj sen a toužil za ním jít.
Pro tebe kariéra začala bejt prostě svatá,
pořád ses vzdaloval a přestal se mnou žít.

Refrén:
Proč teď, když mě míjíš, rychle sklopíš hlavu?
Proč se radši vyhneš, ztratíš někde v davu?
Proč se mnou aspoň chvíli nikdy nepostojíš?
Jako když mě neznáš a nebo se snad bojíš?
Nebo se snad bojíš …

Teď už jsem holka, co neříkáš jí - ty jsi jenom moje!
Pod růží s make-upem si skrejvám bledou tvář.
Nečekáš na mě už pod podloubím u Orloje,
pro mě jsi zůstal jen extra velkej lhář!

Refrén:
Proč teď, když mě míjíš, rychle sklopíš hlavu?
Proč se radši vyhneš, ztratíš někde v davu?
Proč se mnou aspoň chvíli nikdy nepostojíš?
Jako když mě neznáš a nebo se snad bojíš?
Nebo se snad bojíš …

Vzpomínek, či toho, že jsme si tak cizí?
Že pošlapal jsi minulost, když šel jsi za svou vizí?

Začátky

22. června 2011 v 22:15 Balady
Je těžké znovu začínat,
když už ti dvacet dávno není,
mozek se nechce "zahřívat",
chuť zkrátka chybí do učení.
Nad stolem začneš usínat,
říkáš si - vždyť mám padesátku!
Chce se ti stromy objímat,
když už jsi posté na začátku!

Je lehké v duchu proklínat
všechno, co osud náhle změní,
vždyť musíš nervy napínat
a leccos dělat z donucení.
Nezbývá než se nevzpírat,
brát věci jak jdou popořádku,
obavy jmény nazývat,
když už jsi posté na začátku.

Je směšné jenom vzpomínat -
paměti nikdo neocení,
teď musíš zuby zatínat,
říkat si - mozek nezakrní.
Je lepší spíš se zajímat,
co se ti vrátí na oplátku
a kam se můžeš ubírat,
když už jsi posté na začátku.

Pak se zas budeš usmívat,
vždyť už jsi přešel křižovatku,
začneš si znovu užívat,
i když jsi posté na začátku.

Protiklady

22. června 2011 v 22:13 Balady
V životě to tak někdy chodí -

někdo je kočka, někdo myš,

jeden víc dává, druhý loudí,

ta chtěla molo, ten chce skrýš.

V duši tě hřeje, jindy studí,

svět je tak zvláštní kolorit,

někdo v něm kráčí, jiný bloudí,

každý však chce být favorit.



Věci se zbavíš - jiným se hodí,

soused má kožich - ty máš plyš,

ten jede autem, ten zas lodí,

oběma tu jde o prestiž.

Přítel ti ruku něžně hladí,

jiný chce posté uhodit,

ať už jsme staří nebo mladí,

každý však chce být favorit.



Někdo tě baví, jiný prudí,

ten nechce změnu, ten chce výš,

jeden tě nadchne, druhý nudí,

k ránu jsi vzhůru, jindy spíš.

A když tě žena jemně budí,

nechceš se vůbec probudit,

zdál se ti sen, že nejste chudí -

i ty bys chtěl být favorit.



Osud má někdy pohled hadí,

nesmíš mu všechno dovolit,

nesmíš jen brečet, že ti vadí,

když zatím nejsi favorit.